Duše jako trest - Prolog

Všechno to začalo jednoho slunného letního dne, když se porodnicí s optimisticky oranžovou fasádou rozlehl spokojený křik právě narozeného dítka. S tím světlým chmýřím a modrýma očima vypadalo ohromně roztomile…

Ale ne, tak to přece vůbec nebylo.

Celé to totiž začalo tím, že se v oprýskané staré komunistické nemocnici rozhostilo mrtvolné ticho. Za okny zuřila bouře a to jediné, co byste v záblescích spatřili, byly temné siluety holých větví stromů. Vítr skučel, hromy bily a déšť svými rytmickými bubny provolával slávu právě narozenému děcku.
Na první pohled se od obyčejných novorozeňat ničím nelišilo. Na druhý a na třetí také ne. Tedy ne úplně… pokud jste zapomněli na nezvykle dlouhé černé chmýří, mlčenlivou prostotu a vyčítavý pohled jasně zelených očí.
Dívenka váhavě pootevřela ústa. "Ííííííííí," neozvalo se. Tak pusu zase zavřela a dál poulila očka, snad tím vyčítala světu, že jí upřel něco tak důležitého, jako je hlas.
"Jméno?"
Matka pohlédla na lékařku, němou dceru a zase zpět.
"Dejte ji pryč."

-1. Kapitola || 1. Kapitola

Prolog